SkupinaDiskografieClankyPrekladyGuestbook & FórumLinkyKontakt

 
Tento rozhovor je převzatý z magazínu Top Rock, www.toprock.cz
 

Hammerfall - Krok kupředu

Můžete je nenávidět, můžete se jejich tvorbě shovívavě a povýšeně usmívat jako něčemu naivnímu, nebo je můžete bezmezně milovat jako celá řada metalových fanoušků. Ignorovat je však nemůžete, neboť Hammerfall jsou dnes již tak velkým pojmem, že se nedají přehlédnout. Koneckonců, první místo předešlé desky Renegade ve Švédsku (nebo patnácté v Německu) a zlato za prodej hovoří řečí víc než jasnou.
Život nám někdy přichystá různá překvapení. Někdy jsou milá, někdy méně, ale tak už to chodí… Bylo příjemné zjistit, že mi z kanceláře firmy Nuclear Blast volá zpěvák Joacim Cans, protože jsem původně chtěl hovořit právě s ním. Jenže na firmě mi řekli, že připadá v úvahu jedině kytarista Oscar Dronjak, a mně nezbývalo než se s tím smířit. Jenže osud zřejmě chtěl, aby mi bylo vyhověno, jelikož Oscar (nic proti němu nemám, jen jsem instinktivně cítil, že bych si asi lépe popovídal s Joacimem) nečekaně odjel zpět do Švédska navštívit bratra, a tak…


Zdá se mi, že se vám v osobě Charlyho Bauerfeinda konečně podařilo nalézt producenta, který by rozuměl vaší muzice. Nová deska má patřičný šmrnc a opravdu výborný zvuk…

Charly byl pro tohle album jediná možná volba. Podařilo se mu docílit toho, že na novince zníme mnohem hutněji a metalověji než kdy předtím. Přestože se mi produkce Renegade líbí, na Crimson Thunder by něco takového nikdy nefungovalo. S Charlym byla fakt radost pracovat, bylo skvělé mít producenta, který ví naprosto přesně, co chceme, a navíc jsme s výsledkem všichni velmi spokojeni. Kupříkladu jsme jasně cítili, jaký typ doprovodných vokálů na album chceme, ale nemohli jsme přijít na to, jak ho docílit. Charly však okamžitě věděl, co má dělat, komu zavolat, aby nám přijel vypomoct (na albu jako "chroští" zpívá Mat Sinner, pozn. aut.).

Říkáš, že se ti líbí produkce alba Renegade. Já si naopak myslím, že není nějak zvlášť vydařená, protože Michael Wagener není moc zvyklý produkovat metalové kapely. Nezdá se ti, že jste dost zbytečně proinvestovali spoustu peněz?

Podívej, v obýváku na zdi mi visí jediná zlatá deska Hammerfall, a to je právě Renegade. Nahrávka se u nás ve Švédsku dostala na první místo oficiálního žebříčku, takže jistě pochopíš, že o ní nemůžu říct nic špatného! Díky Renegade se z nás, aspoň v některých částech Evropy, stala "velká kapela". Chtěli jsme dosáhnout "živého" zvuku, a to se nám, myslím, podařilo. Možná, že závěrečný mix nedopadl tak, jak jsme předpokládali – třeba bicí nejsou dostatečně nahlas… Jinak je ale produkce v pořádku a k té nahrávce se hodí. Máš ale pravdu v tom, že nás cesta do Ameriky stála hodně peněz…

Můj osobní názor je, že se vám vždy, aspoň prozatím, víc vydařilo sudé album v pořadí. Když nepočítám Crimson Thunder, je podle mě vaší nejlepší nahrávkou Legacy Of Kings. Jak se na věc díváš ty?

V žádném případě nechci naše desky vzájemně porovnávat! Když jsme nahrávali naši prvotinu, bylo mi 26 let a nyní je mi 32. V mezidobí jsem se mnohému přiučil. Když jsme nahráli Glory To The Brave, říkal jsem si: "Jo, to je pravé metalové album, líp už znít nemůže!", pak přišlo Legacy Of Kings, což je hodně silná deska, jenže já nejsem příliš spokojen s vokály, které tam jsou. Tenkrát jsem neměl tu správnou sílu a razanci; šest týdnů mi trvalo, než jsem mohl začít zase zpívat – bylo mi hodně zle. Takže na tvou otázku odpovím tím, že řeknu, že Crimson Thunder je logicky naším nejvyzrálejším počinem. Ale rozhodně nechci říkat, který je nejlepší a který nejslabší. Mám je rád všechny.

Při poslechu Crimson Thunder je opravdu citelně znát, jak se tvůj projev zlepšil. Myslíš, že ti, aspoň částečně, pomohla účast při comebacku Warlord?

Myslím, že ano. Nahrávání s Warlord byla velmi příjemná záležitost, taková třítýdenní pohoda. A je jasné, že pro můj výkon bylo určitě dobré, že nedlouho poté jsme už začínali s nahrávkami nového alba Hammerfall. Také mi hodně pomohly koncerty. Už jsme se něco nacestovali, takže jsem měl možnost se vyzpívat. Rozhodně je pravda, že se člověk pořád učí a každý okamžik ho něčím obohatí. Tentokrát jsem už nemusel bojovat s tím, abych "nasadil" ten správný tón…

Je skutečně pravda, že váš vydavatel požadoval, aby pod každou publikovanou fotografií Warlord bylo napsáno: "S laskavým svolením Nuclear Blast", a že k něčemu takovému nedošlo jen proto, že jste ty i ostatní členové Hammerfall něco takového rázně odmítli?

V tomto případě šlo o politováníhodné nedorozumění. Ve stejné době, kdy jsem se rozhodl stát členem Warlord, jsem byl požádán, abych nazpíval dvě písně pro jedno album švédských lidovek. A byla to právě ona nahrávka lidových písní, u níž firma chtěla mít věci pod kontrolou. Jenže problém nastal v okamžiku, kdy z Nuclear Blast poslali písemné vyjádření k oběma projektům v jednom dopise. Tím se vše nějak pomíchalo. Věř, že k účinkování s Warlord jsem měl stoprocentní svolení a podporu.

Co bys řekl, kdybych prohlásil, že skladby Riders On The Storm a Crimson Thunder připomínají tvorbu Saxon?

Hmm…, řekl bych, že se spíš podobají muzice Accept. Když jsme šli tentokrát do studia, věděli jsme, že chceme dosáhnout takového zvuku a feelingu, jako měli starší Accept; hlavně co se týká doprovodných vokálů – o to jsme se vlastně snažili už od našich začátků. Tak totiž podle mě znějí pravé metalové vokály. Vždycky jsme měli Accept hodně rádi.

Pokud je mi známo, Oscar považuje rychlou vypalovačku On The Edge Of Honour za song, který se přímo zrodil proto, aby byl koncertním favoritem. Já si však myslím, že to jsou obě skladby, jež jsem před chvílí jmenoval, a také kupříkladu Trailblazers, které jsou pro koncerty jako stvořené…

On The Edge Of Honour pro mě asi bude naživo pěkně tvrdým oříškem, hlavně v refrénech. Ale můžu si za to sám, protože jsem ten song složil… (smích). Máš ovšem pravdu v tom, že Riders On The Storm má největší předpoklady být koncertním favoritem.

Coververze Angel Of Mercy dost atmosférou i celkovým vyzněním připomíná Iron Maiden…

Je trošku jako Fear Of The Dark, že? Někdo, už nevím kdo, mi nedávno vyčítal, že jsme tuhle věc od Iron Maiden ukradli, a já mu na to odpověděl, že jde o cover verzi, jejíž originál byl napsán už v roce 1985. A kdy vyšlo album Fear Of The Dark? Ha! Takže je to spíš tak, že se Iron Maiden nechali ovlivnit Davidem Chastainem. Je ale fakt, že hlavně začátek naší verze "Mejdny" hodně připomíná.

Když už jsme u coververzí: nahráli jste ještě nějaké další, které se na album nedostaly?

Kromě songu od Twisted Sister, který se nalézá na B-straně singlu Hearts On Fire a který je už dva roky starý – pořídili jsme ho na tributní album Twisted Sister -, jsme nahráli Rising Force od Yngwieho Malmsteena, Crazy Nights od Loudness a Detroit Rock City od Kiss, přičemž každá píseň se bude nalézat coby bonus na limitovaném digipacku – Loudness pro japonský trh, Kiss pro americký a v Evropě si fanoušci budou moci zakoupit verzi s Malmsteenem.

Crimson Thunder vychází i na LP. Jsi fanoušek tohoto formátu?

Jasně! Vinyl pro mě znamená ten nejlepší hudební nosič. Cédéčka sice znějí dobře, jenže každé LP je jedinečné, každé má svá specifika, každé kupříkladu "praská" na jiném místě… (smích) Jsem opravdu zarytý "vinylista"! Proto jsme také na vinylu vydali i singl Hearts On Fire.

Dali jste se dohoromady v roce 1993 a vaše první album bylo natočeno v devadesátém šestém. Mezitím jste se stali v mnoha zemích velmi populární skupinou, což je v posledních letech u metalové kapely něco nevídaného. Napadlo vás, když jste začínali, že budete jednou slavní?

Ani náhodou! Byli jsme nadšeni, že se nám vůbec podařilo podepsat nahrávací kontrakt. Byl jsem šťastný jak blecha a myslel jsem si, že prodáme-li pět, maximálně deset tisíc kopií na celém světě, lepší už to nebude. Najednou jsme prodali 150 tisíc kopií a já nechápal, co se děje. Když jsme se pak s Renegade umístili na první příčce albové hitparády ve Švédsku, byl jsem šokován. Na druhou stranu jsem byl ale hrozně pyšný na to, že jsme alespoň částečně vrátili heavy metal na scénu. Dodnes jsem tím vším šokován, šokován a hrdý!

Vkládáte do nové desky ještě větší naděje?

(po chvíli váhání) S Renegade jsme byli na první příčce, takže lépe si snad už vést nemůžeme. Na druhou stranu, umístění v žebříčcích jsou sice velkým plusem, ale nám šlo především o to, aby naši fanoušci byli s Crimson Thunder spokojeni tak jako my. Důležité pro nás je, že můžeme vyrazit na velké turné, kde chceme Hammefall propagovat, ovšem také si užít aspoň trochu zábavy. Jediné, v co doufáme, je, že budeme natolik úspěšní, abychom mohli nahrát další album. To je totiž vůbec nejdůležitější – vydržet a pokračovat.

Jaké máš vzpomínky na koncerty s Death v Americe?

To ti bylo fakt prima! Šlo o pět parádních týdnů. Opravdu jsme si je užili a navíc se z nás stali blízcí přátelé se všemi členy Death. Je mi opravdu velkou ctí, že jsem mohl poznat Chucka (Schuldinera, lídra Death – pozn. aut.) ještě než zemřel, protože to byl skutečně milý chlapík. Co se týká samotných vystoupení; někde to bylo jakž takž, v některých místech se lidem, kteří přišli na Death, naše hudba vůbec nelíbila, ale našla se i města, např. Los Angeles, kde zase většina publika přišla, aby viděla Hammerfall.

Crimson Thunder pro vás rozhodně znamená krok kupředu, zároveň jste však nezapomněli na vaše kořeny. Vím, že je na něco takového dost brzy, ale přesto se zeptám: co můžeme očekávat od příští nahrávky?

Nikdy neplánujeme, co a jak budeme skládat. Píšeme to, co nám jde ze srdcí. Určitě zůstaneme věrní sami sobě, našemu stylu, stále budeme znít jako Hammerfall, aniž bychom se opakovali. Zatím jsme vydali čtyři plnohodnotné studiovky a při jejich poslechu je znát, že se zlepšujeme. Chceme, aby tomu tak bylo i nadále.

Tom Pakosta